Proč tento blog?

Protože se mi zdá, možná je to jen můj pocit, že se okolo koní pohybuje spousta malých a mladých lidiček, kteří se snaží o něco, ale začínají vlastně odprostřed a ne od začátku. Chybí jim úplný začátek, jakýsi základ, na kterém pak lze budovat dál. V dnešní uspěchané době se spěchá se vším, ale u koní nejde nic urychlit. Co se někde opomene nebo vynechá, projeví se za čas někde, kde to nejméně čekáme.

Hodně se všude píše jak připravit koně aby všechno uměl, ale málokde jak připravit sebe, a že to vlastně nejdřív musím umět já, a pak můžu něco chtít po koni.

Staré rajťáky aby pohledal, zkušenosti jsou nepřenosné, knížek miliony, ale vybrat z nich to podstatné, na to aby měl jeden lidi. Ve většině knížek a časopisů se tak nějak samo sebou předpokládá, že ten dotyčný sedí na koni asi tak samozřejmě jako chodí pěšky. Málokde se srozumitelně vysvětluje jak vlastně má začít. Pokusím se tady o to. A pokud bude někdo, kdo mě bude chtít poopravit, klidně pište!

Naše typicky česká vlastnost: "Jo já poradím a on pak bude lepší než já! Tudle, nudle!" mě nějak minula, s tím problém nemám. Přece by mělo být pýchou učitele, že jeho žák je lepší než on!

Pokusím se shrnout to nejdůležitější, co za těch třicet let u koní vím. Vím, že je toho hrozně málo, ale přece jen tolik, aby to možná, snad někomu pomohlo v jeho začátcích. Opravdu jen do začátku, tak aby to stačilo rekreačnímu jezdci ke klidnému svezení se na koni. Pokud chce někdo sportovat, existuje dost literatury a zkušených trenérů.

Již patnáct let k nám chodí lidé, kteří se chtějí svézt na koni. Někteří jen tak na zkoušku, oddrncají si hodinu, vyzkoušeli si a příště budou zkoušet něco jiného. Jiní, protože viděli nějaký film, nebo se jim jen líbí koně, chtěli by si to zkusit a třeba se i něco naučit. Další už někde jezdí, a chtějí si to vyzkoušet jinde nebo jinak.

Bohužel ještě pořád se stává, že přijdou slečny i dospělí z jízdárny, kde jezdí již několik let a při dotazu jak se "řídí" kůň, odpoví: pobídnu nohama a zatáhnu za otěže. Při čemž pobídnu nohama předvedou názorně — patami kopnou koně... a víc nic. Na jízdárně sice skáčou překážky, ale neumí vysedět pracovní klus, chytají se rukama sedla ve cvalu atd. atd.

Nevím, možná jen nedávali pozor, možná zapomněli... přece jezdí jen jednou za týden. :-) Ale pokud vám trenér opravdu říká jen nakopej a zatáhni, je potřeba ho vyměnit za jiného. O tom totiž ježdění na koni není.

O sedu, otěžích, rozjíždění, zastavování a zatáčení

Jak to s tím ježděním tedy je se tady pokusím vysvětlit tak, aby to pochopili i ti, co na koni nikdy neseděli. O tom, že kůň není motorka a sebelíp naučený kůň nefunguje tomu, kdo nic neumí, (takže s koupí vlastního koně není třeba spěchat) si povíme někdy jindy.

Jak tedy správně na koni sedět?

Teď bude řeč o základu a nezáleží na tom, zda pak budu mít sedlo takové či onaké.
Ježdění na koni se dá přirovnat k tancování a také k jízdě na lyžích.
Pokud chci jezdit správně, musí na to být dva: kůň a já.
Jako při tanci musí ti dva spolupracovat a shodnout se v pohybu. Mít po jízdě „naklepaný zadek“ není požitek ani pro jezdce, ani pro koně.
Je otázka, jaký si dám cíl. Chci-li si někde povyrazit na diskotéce, nebo se tanci věnovat, účastnit se soutěží a třeba i vyhrávat. Ale i rekreační jezdec by měl znát základní "taneční kroky" alespoň na úrovni vesnické tancovačky.

Sed — nejdříve bez sedla

V začátcích bude kůň ten, co vás vede. A koně někdo musí vodit tak, aby to pro všechny zúčastněné bylo bezpečné.V těchto začátcích by se měl člověk naučit vnímat pohyb pod sebou. Uvolnit se a upevnit si rovnováhu natolik, aby byl schopen sedět v jakémkoliv pohybu a nejlépe to všechno bez sedla, s rukama pohazujícíma si míčem nebo rukama v bok či jinde, ale tak, aby se nehrbil. To vše nejlépe na lonži, nebo na vodítku za druhým koněm (oba koně musí být naprosto spolehliví).

Na koni se sedí zpříma a uvolněně, jako by veškerá vaše váha spočívala ve vašem zadku. Představte si, že vaše tělo je široký pytel volně naplněný obilím pomyslně ho postavte koni na záda. Obilí „obteče“ koňský hřbet a směrem nahoru ho bude ubývat. Tak by mělo fungovat i vaše tělo, nejvíc zatížený zadek. Kolena mírně stočená ke koni, v začátku výcviku nohy od kolen dolů volně svisle k zemi, chodidla ve směru chůze koně. Sedíme co nejblíže k těžišti koně. To je místo kousíček za tím, kde končí krk a začíná hřbet.

Pokud již dotyčný správně sedí a nedělá mu to problém, měl by začít vnímat, která noha kdy jde dopředu bez toho, aby sklopil hlavu a civěl koni na nohy. Toto se opravdu nejlépe pozná bez sedla. Sedět tak, aby spodek těla od pasu dolů kopíroval pohyby koně a zbytek těla nad pasem byl na tomto pohybu nezávislý. Jako kdyby kůň byly vaše nohy.

Nejčastěší chyby nejen začátečníků:
Hlava sklopená k zemi, kulatá záda, kolena vytočená směrem od koně, přitisknuté paty ke koni, ruce mávající všude kolem.

Sed – v sedle

Pokud je sed bez sedla vyhovující, zkusíme sedlo.
Nebudeme se zabývat druhem sedla, ale tím jak na něm sedět. Opět jako jsme seděli na koni bez něj. Od začátku (pro pozdější dobu, kdy budete jezdit sami) byste měli pamatovat na to, že jakmile lezete nahoru či dolu, musíte držet otěže tak, aby kůň nemohl odejít.
Do sedla se vyhoupneme tím, že dáme nohu do třmenu. Chytneme se nahoře sedla a vyhoupneme se na koně do sedla. I když na soutěžích se striktně vyžaduje nasedat zleva. Při cvičení je jak pro vás tak i pro koně dobré pamatovat na to, že je užitečné umět to z obou stran. V sedle sedíme stejně jak jsme si již řekli. Navíc nyní máme třmeny na nohy. Ty by měly být tak dlouhé, aby nám pod zadkem zbylo místo na jednu pěst, pokud se v nich postavíme. Ne na špičky! Ale při vodorovné poloze chodidla.
Třmen na nohu patří tak, že na něj došlapujeme nejširší částí chodidla, tzn. polštářky prstů takže na palci je větší váha než na malíčku. Chodidla směřují rovnoběžně s trupem koně, pata je níže než špička. Kdo řídí auto, snadno si představí sešlápnutý pedál. V jezdecké mluvě se tomu říká prošlápnutá pata.

Nohy pořád směřují kolmo k zemi. Správný sed je popisován tak, že rameno, kyčel a kotník jsou v jediné svislé linii. Přibližně ano. Záleží však případ od případu na anatomii koně i jezdce a jejich vzájemném poměru velikostí.

V začátcích je důležitější splynout s pohybem koně. Toho docílíme co největším uvolněním celého těla. Představte si na koňském hřbětě náklad, např. zrní v dřevěné bedně – ztuhlý člověk, a naopak v měkkém pytli – uvolněný člověk. Pytel bude s pohybem splývat daleko lépe, než tvrdá bedna, která bude poskakovat.
Pokud někdo má problém usedět pracovní klus bez sedla, ano to je ten, kdy kůň kluše a člověk jen pasivně sedí a NEDRNCÁ!, může na krátký čas porušit správný posez tím,že se zkusí mírně zaklonit, ne ležet na zádech! A nohy trošku vystrčit před sebe. Jakmile přestane zadek drncat, začne si srovnávat tělo do správné polohy. Někomu to jde takhle snáz a rychleji se srovná s pohybem.
Pokud jsme již schopni usedět krok, klus, cval, můžeme pomýšlet na držení otěží.

Karol Holý dokonce uvádí: Pokud člověk sedící na koni bez sedla dokáže na lonži projet krokem, klusem i cvalem několi kruhů a překonat skokem 30cm překážku, při tom držet v každé ruce sklenici vody a nevylít, pak teprve nastává čas dát mu do ruky otěže.
Je to náročné, ale je to tak.
Proč? Protože ruka není na koni na držení! Taktéž otěže nejsou na držení! Ruka musí bý nezávislá na tom, co dělá spodní polovina těla. A o tom dále.

Otěže, ruce, huba

Otěže opravdu neslouží k tomu, abychom za ně tahali pokaždé, když chceme změnit směr ani se za ně nedržíme, když nějaký pohyb neusedíme! Otěže je ten kousek řemenu, který vede od koňské hlavy k sedlu do našich rukou. Otěže se vždy nejprve naučíme držet oběma rukama, až když nám to správně funguje, můžeme zkusit držet je jednou rukou.
Koňská huba je citlivá a do této citlivé huby se vloží kus železa, za který se pak někdy necitlivě tahá. Abychom netahali necitlivě, ale jen tak jak je to nezbytně nutné působili jemně na hubu koně, musíme je držet správně.
Takže sedíme na koni tak, jak jsme si řekli dříve, srovnáme si otěže, aby byly obě stejně dlouhé. Držíme je tak, že co jde koňovi k hlavě, jde do spodní části naší dlaně, malíček zůstává dole pod otěží, otěž probíhá dlaní sevřenou do pěsti nahoru přes ukazovák, kde ji ještě přimáčkne palec. Tady si zapamatujte od koňské hlavy dolů do dlaně, nikoliv nahoru!

Ruka s otěží musí být volná!
Při pohybu koně v žádném případě nedržíme otěž a sedlo zároveň! Naopak v momentě nasedání a sesedání otěže držíme vždy pevně rukou, kterou se držíme i sedla. Ruce jsou asi jednu pěst nad kohoutkem koně. To je tam, co končí krk a začíná hřbet.

A tak daleko od sebe, jako je vzdálenost otěží v koňské hubě. Představte si koleje, co vedou pořád stejně daleko od sebe. Tak by měly vést i otěže. Viz první obrázek. Ruce budou přibližně v tomto místě vždy, tzn. i když budeme brzdit nebo zatáčet! Ruka je ohnutá v lokti tak, že od koňské huby k našemu lokti vede přímka!

Dotýkají-li se ruce lehce koňského krku, není to taková chyba, jako zvedáme-li je do výšky. Někdy bývá tento lehký dotek potřeba, aby si člověk uvědomil, že jeho ruce nejsou úplně v klidu.
Ruce taky neroztahujeme od sebe, ani když otěží otáčíme hlavu koně do správného směru. V tom případě musíme rukou po otěži popojet dopředu a patřičně ji zkrátit, stejně tak potřebujeme-li zdůraznit pomůcku při zpomalení či zastavení otěžemi, musejí ruce zůstat na místě a nebudeme si je tahat ke břichu ani k hlavě, nebo jak to často vídáme, okolo pasu někam za sebe!
Ruce jsou ohnuté, ale uvolněné až do ramen tak, aby pohyby koňské hlavy při chůzi lehce hýbaly s vašima rukama. Nikdy naopak! Děti rády napodobují a i nejeden dospělý už mi to předvedl. V domnění, že kůň se uvádí do pohybu máváním rukama s otěží nahoru a dolů. Ne! S vašima rukama hýbe koňská hlava. Pobídnout koně otěží může kočí ve voze, kdy sedí za koněm a opratě má kůň přes záď, tam lehké plesknutí uvede koně do pohybu. Nemluvím o sportu. Westernovou otěží se taky nechá pobízet, ale jejím dlouhým koncem, a o tom až dále při pobídkách.
Sedím tedy na koni, ruce tak, aby otěž tvořila přímku s předloktím, držím lehce a vnímám co dělá kůň hlavou. Silou asi 10 dekagramů, zkuste si zmáčknout na kuchyňské váze nebo si složte použitý papír z tiskárny vašeho PC tak, aby byl 4x přes sebe jednou rukou podržte a druhou zkuste přetrhnout. Taková síla stačí k tomu, abyste pocítili to, čemu se říká v jezdecké mluvě lehké přilnutí.
To, co má kůň v hubě, je udidlo, druhů je hodně, v nepovolaných rukách se udidla snadno změní v mučidla. Protože leckdy kde končí rozum, nastupuje síla. Začátečníkovi nepatří do ruky udidlo jiné než lomené kroužkové. Nikdy pákové a různé bezudidlové vymyšlenosti nejsou pro začátečníky jak lidské, tak koňské vhodné.
Špatným zacházením koňská huba otupí a nakonec přestává fungovat úplně. Pak mnozí umělci nasazují ostřejší uzdění na nos. I ten časem otupí, zachází-li se s ním necitlivě a kůň přestane fungovat úplně.
Takže stále pod dozorem jsme se naučili sedět na koni a držet otěže.

Pokud nám již koordinace všech pohybů nečiní problém, zkusíme se rozejít sami.

Už jsme si řekli, že kůň nefunguje na tahání za otěže a kopání nohama. Tak jak tedy funguje? Řekli jsme si, že musíme sedět v těžišti těla koně. A proč?
Protože koně ovládáme či řídíme — zkrátka uvádíme do požadovaného pohybu — přenášením váhy našeho těla. Přenesení váhy našeho těla někam jinam je první ze tří pobídek, pak následuje pobídka nohama. V jezdectví je to "holeň" a pod tímto slovem se rozumí celá noha od kolene dolů. Přiložená holeň je noha od kolene dolů s chodidlem stále ve směru pohybu dotýkající se boku koně v místech, kde je při správném sedu. Pobídka holení pak je stisknutí celé holeně v patřičných místech, zesílenou pobídkou rozumíme ještě větší tlak patou. V pořadí třetí pobídka jsou otěže v našich rukách.

Zopakujeme: tělo, nohy, ruce, ono to všechno je v tak rychlém sledu, že je to téměř najednou, ale vždy v tomto pořadí!
Takže sedíme na koni uvolněně a chceme se rozejít:
Tělo a nohy:

• začínáme od hlavy, hlavu zvedneme – vždy se koukáme do směru, kam chceme jít,
• vypneme prsa,
• vystrčíme pupík,
• pánev postrčíme dopředu,
• začneme stiskávat hýždě
• a pokračujeme přes stehna až tak daleko dolů k patám, dokud se kůň nepohne.

Tento pohyb zopakujeme vždy, když chceme přejít do rychlejšího ruchu (chod - krok - klus - cval), nebo když kůň pod námi začíná zpomalovat požadovanou rychlost. Tam ho použijeme ještě dřív, než kůň změní chod na pomalejší. Připomeneme mu např. že má cválat a ne zpomalovat. Vždy tak důrazně, jak je to potřeba. Nemá smysl nechat přejít koně do nižšího ruchu (cval - klus) a pak ho znovu pobízet. Vždy je potřeba být rychlejší a připomenout dřív, než kůň začne dělat to, co nemá. Často se stává, že začátečníka kůň nerespektuje (většinou i proto, že ještě nemá dobrý sed a koni na zádech vadí) a místo aby nacválal, jen zrychlí klus. Často pak vidíme, jak se jezdec snaží pobízet a kůň jen zrychluje klus. Nemá smysl dále pobízet. Je třeba zpomalit do klidného klusu a znova zopakovat pobídku na nacválání. V začátcích neřešíme na kterou nohu kůň nacválá, ale to, aby nacválal, kdy má. K pobídnutí můžeme občas použít konec westernových otěží, nebo bičík. Vždy v ten moment, kdy naše pobídka tělem končí v patách, přesně v tu chvíli ji můžeme zdůraznit otěžemi či bičíkem. A to v místech těsně za naší holení.
Častá chyba: začátečník kouká, kam koně švihne.
Vždy koukáme jen do směru jízdy, ne na otěže či bičík! Otočíme-li hlavu, otočíme i trup, tím pádem máme váhu jinde, po koni chceme pohyb vpřed, ale jen ho tím zmateme, protože tělem mu říkáme něco jiného.

Umíme-li koně rozejít, musíme taky umět zastavit. Zastavení neznamená tahat za otěže tak dlouho, až kůň zastaví! Zastavení je opět práce celého těla: zasedneme víc na zadek, zastrčíme pupík dozadu a uvolníme se. Tím se naše váha dostane poněkud za těžiště koně. V začátcích holeně můžeme vynechat, ale pokud je použijeme, lehce stiskneme poněkud víc vpředu, než při pohybu vpřed. Po přenesení váhy lehce přitáhneme otěže. Měl by stačit pohyb zápěstí. Říkali jsme si již o tom, že naše ruce lehce kopírují pohyby koňské hlavy. Může se stát, že kůň neposlechne to, co mu říkáme tělem, pak je na místě zdůraznit náš požadavek pomocí otěží. Vždy ale nejdříve tělo a pak otěže. Jakmile dosáhneme požadovaného, otěže uvolníme na lehké přilnutí.
Pokud si již troufneme cválat mimo jízdárnu, může se stát, že se kůň lekne nebo se přidá k ostatním koním a vydá se nekontrolovatelně vpřed. V tom případě pokud je to jen trochu možné, zatočíme ho na kruh. V takovém případě se lépe zpomaluje či zastavuje zatočením. Pokud nás kůň nerespektuje a usmyslí si, že půjde dopředu, nemá smysl tahat za obě otěže najednou. Většinou se zakousne do udidla a prchá stejně. Zatočením do strany ubereme koni hnací sílu. Není- li možnost zatočit, alespoň taháme za otěže střídavě. Nemělo by se to stát, koně bychom měli připravit na jízdárně tak, aby nás respektoval i venku. Máme-li mladého koně, měli bychom jezdit zpočátku se starým zkušeným koněm, který se neleká a neprchá hned, jak vidí rovnou louku.

A jak tedy zatáčíme?

Sedíme na koni a jdeme krokem. Chceme zatočit např. doprava: Je to podobné jako na lyžích – přeneseme váhu na pravou stranu a to tak, že nejvíc zatížíme pravou sedací kost, pravou nohu přimáčkneme v místě podbřišníku a zároveň otěžemi nasměrujeme hlavu koně do požadovaného směru. Samozřejmě se tím směrem koukáme i my. Trup koně se ohne okolo naší nohy do oblouku. V začátcích levou nohu zatím nepoužíváme. Soustředíme se na to abychom seděli pořád zpříma a rovně, i když přeneseme váhu, neznamená to, že se zlomíme v pase! Naše ruce jsou stále u kohoutku koně. Otěž si musíme plynule zkracovat tak, abychom neroztahovali ruce jako na Harleyi, ani netahali někam kolem pasu za sebe! Totéž platí pro zatáčení doleva, jen vše provedeme zrcadlově obráceně. Když nám jde vše v kroku, můžeme zkoušet zatáčet i v ostatních chodech.